V sobotu 6. 11. v 8:10 se na nádraží sešlo 8 odvážných světlušek a 6 možná ještě odvážnějších vedoucích. Tentokrát se jelo vlakem do jihočeské vesničky Holubov, poblíž které se nachází zřícenina hradu Dívčí kámen. A právě Dívčí kámen byl cílem naší cesty. Po cestě tam jsme si přečetli pověst o zdejším nachlazeném skřítkovi, jenž podle pověsti bydlí u potoka pod hradem. Také jsme si zahráli spoustu her, při kterých jsme se tvářili nadšeně, překvapeně, či kysele (v případě hry „citron“).
—————
Do Holubova jsme dorazili něco málo po 12:00. Ubytovali jsme se v klubovně holubovských skautů, ve které jsme objevili dopis od skřítka. Ztratil někde na hradě svůj kapesník, proto nás prosil o pomoc. Sám ho najít nemůže, je prý již příliš starý a zapomnětlivý, proto by jistě zapomněl, co má hledat. Nejdřív ale světlušky musely skřítkovi dokázat svou odvahu Pádem důvěry. Všechny jej zvládly, skřítek nám zjevil mapu a my se vydali na hrad hledat ztracený kapesník. Po cestě pro nás skřítek přichystal několik záludných úkolů, které ale nebyly nic nezvládnutelného pro naše světlušky. Společnými silami jsme dobyli hrad a na hradě nalezli kapesník. Vypadal jako normální kapesník, ale skřítek si ho cenil nad všechno zlato, které hlídal. Za tmy jsme se vraceli do klubovny.
—————
V klubovně jsme se rozhodli vyrobit pro skřítka jako dárek knížku, která by ho mohla potěšit. Když tu najednou někdo zabušil na dveře. Všichni jsme se lekli. Pomalu jsme otevřeli dveře. Za dveřmi ležel dopis, v němž stálo, že nám skřítek děkuje za nalezení kapesníku, a že přesně ve 20:00 máme vyjít z klubovny a jít za světlem. A asi si myslel, že nám poděkoval málo, proto se bušení ozvalo podruhé a v druhém dopise stálo :“Děkuji nastotisíckrát!“. Po výborné večeři v režii Pepy a Zuzky (velmi děkujeme :)) jsme se všichni společně vydali z klubovny za světlem. Došli jsme až ke skřítkovi. Skutečnému skřítkovi z masa a kostí, a dokonce jsme se setkali i s jeho vnoučkem Ferdou, který byl jeho pravou rukou. Skřítek velmi děkoval za nalezení kapesníku a naše knížka ho nesmírně potěšila. A za odměnu jsme dostali poklad, který střežil. Spoustu bonbonů. Do klubovny jsme se vraceli s pocitem dobře odvedené práce. Rozdělily se bonbony a zpívalo se.
—————-
Ráno jsme se sbalili, nasnídali a vyrazili na cestu. Domů jsme dorazili trochu unavení, avšak plni nových zažitků a určitě jsme měli co vyprávět maminkám a tatínkům. Vždyť ne každému se v životě stane, že potká opravdového skřítka.
—————-
Fotky najdete ZDE
—————
Verča
